Uruguay
.svg)
Uruguay,[pozn. 1] plným názvem Uruguayská východní republika,[2][pozn. 2] je země v jihovýchodní části Jižní Ameriky, na východě regionu Cono Sur. Na západě a jihozápadě hraničí s Argentinou, na severu a severovýchodě s Brazílií, na jihu s Río de la Plata a na jihovýchodě s Atlantickým oceánem. Většina Uruguaye je zvlněná rovina, která představuje přechod od téměř bezvýrazných argentinských pamp k kopcovitým vysočinám jižní Brazílie.[3] Panuje zde vlhké subtropické podnebí. Uruguay se se dělí do 19 departementů, na ploše přibližně 176 000 km² žije téměř 3,5 milionu obyvatel a je tak po Surinamu druhou nejmenší samostatnou jihoamerickou zemí. . Hlavním a největším městem je Montevideo, v jehož metropolitní oblasti žije více než 50 % obyvatel země. Mezi další velká města patří Salto, Ciudad de la Costa a Paysandú. Drtivá většina obyvatel jsou běloši, 10 % černoši a 6 % domorodí obyvatelé.[4] Úředním jazykem je španělština, 54 % obyvatel je bez vyznání, 34 % katolíci a 6 % evangelikálové.[5]
Oblast, na jejímž území se rozkládá Uruguay, byla poprvé osídlena skupinami lovců a sběračů před 13 000 lety.[6] Prvním evropským objevitelem, který dorazil do této oblasti, byl Juan Díaz de Solís v roce 1516, ale oblast byla kolonizována později než její sousedé. V době příchodu Evropanů byli dominantním kmenem Charrúové, vedle dalších skupin, jako byli Guaraníové a Chanáové. Žádná z těchto skupin však nebyla sociálně ani politicky organizována, což přispělo k jejich úpadku.[7] Uprostřed územních sporů založili Portugalci v roce 1680 Colônia do Sacramento a Španělé založili Montevideo jako vojenskou pevnost. Uruguay si zajistil nezávislost v letech 1811 až 1828 po čtyřstranném boji, do kterého se zapojilo Portugalsko, Španělsko a později také Spojené provincie La Platy a Brazilské císařství. V roce 1830 země přijala ústavu a byla formálně založena jako nezávislý stát.[8]
V prvních letech po získání nezávislosti zůstávala Uruguay pod vlivem zahraničních mocností a byla předmětem zahraničních intervencí, zároveň však procházela řadou vnitřních konfliktů a politických nepokojů.[9] Od druhé poloviny 19. století zažila země významné vlny evropské migrace, zejména ze Španělska, Itálie a Francie, které výrazně ovlivnily její demografii a položily základy moderní uruguayské kultury a společnosti. Národní politiku ovládaly dvě politické strany: strana Colorado a Národní strana, které se v 19. století střetly v několika občanských válkách a jsou společně známé jako „tradiční strany“.[10] V různých obdobích historie byla výkonná moc organizována jako kolegiální orgán, naposledy v roce 1967. Série hospodářských krizí a boj proti krajně levicové městské partyzánské válce na konci 60. a počátku 70. let vyvrcholila státním převratem v roce 1973, který vedl k nastolení občansko-vojenské diktatury trvající až do roku 1985.[11][12][13] Již na počátku 20. století byla zavedena řada průkopnických ekonomických, pracovních a sociálních reforem, které vedly k vytvoření vysoce rozvinutého sociálního státu. Spolu s politickou stabilitou to přispělo k tomu, že se země stala známou jako „Švýcarsko Ameriky“.[14]
Uruguay je unitární prezidentskou republikou, hlavou státu je prezident, který je zároveň i hlavou vlády, zákonodárnou moc má dvoukomorové Valné shromáždění. Uruguay zaujímá vysoké místo v mezinárodních žebříčcích demokracie, transparentnosti vlády, ekonomické svobody, sociálního pokroku, rovnosti příjmů, příjmu na obyvatele, inovací a infrastruktury. Mezi zeměmi Jižní Ameriky má Uruguay druhý nejvyšší hrubý domácí produkt (v paritě kupní síly) na hlavu, třetí nejvyšší index lidského rozvoje (48. na světě) a druhou nejnižší příjmovou nerovnost. Země plně legalizovala konopí (jako první země na světě), stejně jako manželství osob stejného pohlaví a potraty. Je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Organizace amerických států, Mercosuru a skupiny G77.
Název
[editovat | editovat zdroj]Slovo Uruguay pochází z indiánského jazyka guaraní a co přesně označuje, není úplně jisté. Podle španělského přírodovědce Félixe de Azara se jedná o malého ptáka nazývaného el urú, jenž žije na březích řeky Uruguay. Río del país del urú by tedy znamenalo Řeka země (ptáka) urú. Jeden z Azarových průvodců však zastával názor, že se slovo Uruguay skládá ze dvou částí – uruguá (česky šnek, hlemýžď) a ï (řeka). Překlad by tedy znamenal „řeka hlemýžďů“ (Río de los caracoles). Uruguayský básník Juan Zorrilla de San Martín uváděl, že se jedná o spojení tří slov, jejichž doslovný překlad by znamenal Země pestrých ptáků (río de los pájaros pintados). Uruguayský přírodovědný dokument Divoká Uruguay uvádí, že „Uruguay“ znamená v původním jazyce „řeka barevných ptáků“.[15]
Název Uruguayská východní republika se vztahuje ke skutečnosti, že se země nachází na východním pobřeží řeky Uruguay. Dříve existovala pod názvem Cisplatina („před La Platou“).
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]Před příchodem Evropanů
[editovat | editovat zdroj]Úrodné planiny dnešní Uruguaye byly poprvé osídleny kolem roku 7000 př. n. l., a to nomády žijícími v malých skupinách. Tito praobyvatelé začali kolem roku 2000 př. n. l. s výrobou jednoduchých kamenných nástrojů. Postupně se z nich vytvořil národ Charrúas, u něhož byly nalezeny známky pokročilé civilizace, která provozovala rybolov a zemědělství a znala i keramiku. Druhým nejvýznamnějším národem na území dnešního Uruguaye byl Tupí-Guaraní, jehož příslušníci byli také lovci a sběrači. Veškeré původní indiánské obyvatelstvo však bylo nejpozději v polovině 19. století vyhubeno či se stalo obětí některé z katastrof.
Koloniální období
[editovat | editovat zdroj]
Kolem roku 1516 zemi objevili Španělé a přibližně ve stejné době do země přišli i Portugalci. Od 16. století se kolonizátoři pokoušeli toto území osídlovat, naráželi však na odpor indiánů. V roce 1624 bylo v Sorianu (na řece Río Negro) Španěly zřízeno první trvalé sídlo v zemi. Roku 1726 bylo založeno Montevideo. Ve druhé polovině 18. století o území mezi Brazílií a Argentinou probíhaly mnohé boje mezi Brity, Portugalci a Španěly. V roce 1776 začlenili Španělé území do místokrálovství Río de la Plata.
Nezávislost
[editovat | editovat zdroj]Na začátku 19. století celou Jižní Ameriku zachvátila válka za nezávislost (1811–1815). Nejznámější postavou celo-jihoamerického boje za nezávislost se stal Simón Bolívar, v Uruguayi pak José Gervasio Artigas. Španělé byli z Jižní Ameriky postupně vyhnáni a vzniklo mnoho nových nezávislých států. Území Uruguaye bylo zpočátku okupováno Brazílií, ale v roce 1828 vznikla na základě mírové dohody mezi Brazílii a Argentinou a za zprostředkování Velkou Británií nezávislá Uruguayská republika. Suverenitu musela Uruguay bránit hned po vzniku v tzv. Velké válce v letech 1839–1851, původně občanské válce, do které však zasahovaly sousední Argentina a Brazílie.
Moderní dějiny
[editovat | editovat zdroj]Od poloviny 19. století začal v zemi vnitropolitický boj liberálů (colorados) a konzervativců (blancos). Situace přerostla v násilné nepokoje a občanskou válku, která vyústila ve vládu vojenské diktatury. V roce 1903 se moc vrátila do rukou civilistů. Nový prezident a reformátor José Batlle y Ordóñez realizoval demokratické a sociální reformy a pozvedl místní ekonomiku. Následovalo období prosperity, které bylo ukončeno celosvětovou hospodářskou krizí ve 30. letech 20. století. Demokratický režim byl svržen a byla nastolena vojenská diktatura. Během druhé světové války zachovávala Uruguay neutralitu, ale ke konci války se přiklonila ke Spojencům. Po válce začalo desetiletí dalšího rozkvětu ekonomiky pod vládou liberálů. Po roce 1958 se však hospodářská situace zhoršovala. Jedním z vnitropolitických projevů ekonomické krize se stala radikalizace levicových hnutí (především guerillového hnutí Tupamaros) která bojovala proti vládě. Celá situace dospěla k nové vojenské diktatuře v letech 1973–1984. V roce 1973, uprostřed rostoucí ekonomické a politické vřavy, ozbrojené síly uzavřely kongres a založily civilně-vojenský režim. Je známo, že během 12leté vojenské vlády v těchto letech bylo zabito kolem 180 Uruguayců. Většina z nich byla zabita v Argentině a dalších sousedních zemích, 36 bylo zabito přímo v Uruguayi.
Volby v roce 1984 a nástup prezidenta Julia Maríi Sanguinettiho (colorados) nastartovaly další demokratizační proces, jenž byl charakterizován hospodářskými těžkostmi (vysoký zahraniční dluh a inflace) a spory o minulost. V roce 2001 dopadla na zemi hospodářská a bankovní krize. V roce 2005 byla nadvláda dvou tradičních stran přerušena vítězstvím kandidáta středolevé Široké fronty Tabaré Vázqueze. Jeho pokračovatelem byl mezi roky 2010 a 2015 José Mujica, který během vojenské vlády strávil téměř 15 let ve vězení. Vázquez se prezidentské funkce ujal podruhé v březnu 2015. V roce 2020 byl zvolen novým prezidentem Louis Alberto Lacalle Pou jako 42. prezident Uruguaye v pořadí.
Státní symboly
[editovat | editovat zdroj]Vlajka
[editovat | editovat zdroj]Uruguayská vlajka je tvořena čtyřmi modrými vodorovnými pruhy na bílém poli, tedy devíti stejně širokými pruhy střídavě bílými a modrými. V bílém čtverci v levém žerďovém rohu (karé), který má šířku pět pruhů, je umístěné populární jihoamerické žluté májové slunce svobody s osmi rovnými a osmi zvlněnými paprsky (jsou žluté s černou kresbou).
Znak
[editovat | editovat zdroj]Uruguayský státní znak je tvořen oválným štítem postaveným na výšku, z jehož horní části vychází květnové slunce. Štít je lemován olivovou a vavřínovou ratolestí, které jsou dole svázány modrou stuhou. Štít je rozdělen na čtyři pole. První nese zlaté váhy (symbol spravedlnosti) na modrém pozadí. Druhé je bílé s vyobrazením montevidejské pevnosti Fortaleza del Cerro na kopci nad mořem. Třetí pole zobrazuje černého kráčejícího koně na bílém pozadí jako ztělesnění svobody a čtvrté pole je modré se zlatým volem.
Hymna
[editovat | editovat zdroj]Uruguayskou hymnu, známou též jako Orientales, la Patria o la Tumba, složil Francisco José Debali. K hymně byl použit text uruguayského básníka a spisovatele Francisca Acuña de Figueroa. Hymna je se svojí délkou přes 6 minut a 105 takty nejdelší státní hymnou nezávislé země na světě.
Geografie
[editovat | editovat zdroj]
Uruguay je země v jihovýchodní části Jižní Ameriky, na východě regionu Cono Sur. Na západě a jihozápadě hraničí s Argentinou (délka hranice je 541 km) , na severu a severovýchodě s Brazílií (1068 km), na jihu s Río de la Plata a na jihovýchodě s Atlantickým oceánem. S rozlohou 176 214 km² pevniny a 125 436 km² teritoriálních vod[16] je Uruguay druhým nejmenším suverénním státem v Jižní Americe (po Surinamu) a třetím nejmenším územím (nejmenší je Francouzská Guyana).[16] Krajina se vyznačuje převážně zvlněnými pláněmi a nízkými kopcovitými pásmy (cuchillas) s úrodnou pobřežní nížinou.[16] Uruguay má 660 km pobřeží.[16] Nejvyšším bodem země je Cerro Catedral v pohoří Sierra Carapé, jehož vrchol dosahuje nadmořské výšky 514 m. Na jihozápadě se nachází Río de la Plata, ústí řeky Uruguay (řeka, která tvoří západní hranici země).
Země je pokryta hustou říční sítí, která se skládá ze čtyř povodí nebo delt: povodí Río de la Plata, řeky Uruguay, Laguna Merín a Río Negro. Hlavní vnitrozemskou řekou je Río Negro („Černá řeka“), která byla v roce 1945 přehrazena, což vedlo k vytvoření umělého jezera Rincón del Bonete v srdci Uruguaye. Podél atlantického pobřeží se nachází několik lagun.
Montevideo je nejjižnější hlavní město Ameriky a třetí nejjižnější na světě (po Canberře a Wellingtonu). Uruguay je jedinou zemí v Jižní Americe, která leží zcela jižně od obratníku Kozoroha, a je nejjižnějším suverénním státem na světě, pokud se řadí podle nejsevernějšího bodu zeměpisné šířky. V Uruguayi se nachází deset národních parků: pět v mokřadních oblastech na východě, tři v centrální hornaté oblasti a jeden na západě podél řeky Uruguay. Uruguay je domovem uruguayského savanového suchozemského ekoregionu.[17]
Topografie
[editovat | editovat zdroj]
Území Uruguaye je geograficky pokračováním argentinské pampy, která přechází do pahorkatiny tvořené nízkými zaoblenými hřbety zvanými cuchillas a plynule navazuje na Brazilskou vysočinu. Jih země je rovinatý, jen u pobřeží se prudce svažuje. Podél řeky Uruguay se nachází močálovité roviny, které bývají často zaplavovány. Střed země je nízká planina, která se místy pozvedá v pahorky až do výše 500 m n. m. Terénní zlomy a svědecké pahorky krajině propůjčují zřetelně pahorkovitý charakter. Jihovýchodní pobřeží je rozděleno na písečné pláže a doliny. Je ploché, vesměs písčité, často však znepřístupněné skalními ostrůvky a útesy, což komplikovalo stavbu přístavů. Na severu země jsou časté vyvýšeniny (např. Cuchilla de Haedo), ale nikde nepřevyšují hranici 600 m n. m. Nejvyšším bodem země je Cerro Catedral v pohoří Carapé (514 m n. m.), dále jsou to vyvýšeniny Cerro Ventana (420 m n. m.) a Cerro Colorado (299 m n. m.). Nejnižší bod země je na mořské hladině. Půda je v Uruguayi úrodná a v celé zemi zemědělsky využívána. Lesy zaujímají jen kolem 5 % celkové plochy země.
Na severu země je klima subtropické, na jihu mírné (podobně jako třeba na jihu Francie, v Itálii nebo Španělsku, s pevně danými ročními dobami). Průměrná teplota je 17,5 °C. Nejteplejší měsíc je leden (32 °C), nejchladnějším červen (6 °C). Srážky jsou v Uruguayi po celý rok, průměrně 1000 mm/rok, v nejvodnatějších oblastech na severu země až 1400 mm/rok. Od června do prosince padá celkově méně srážek než od ledna do května. Měsíc s největším množstvím srážek je prosinec.
Flóra a fauna
[editovat | editovat zdroj]
Flóra
[editovat | editovat zdroj]Většinu povrchu Uruguaye kdysi pokrývala pampa, ale nyní konkuruje pastvinám. Malé procento území je zalesněno. Většina stromů roste v úzkých pobřežních pásmech podél vodních toků; hlavními druhy jsou líčidlo – křovitá rostlina podobná stromu – a olše. Mezi další patří vrba, eukalyptus, borovice, topol, akácie a aloe. Častý je rohovník a kebračovník, v údolích a podél jihovýchodního pobřeží rostou domorodé palmy. Mezi běžné menší rostliny patří myrtovité, rostliny rodu citlivka, rozmarýn (vč. šalvěje), zarděnice, třezalka, violka aj.[18][19]
Fauna
[editovat | editovat zdroj]Mezi původní savce patří např. z kočkovitých šelem (kočkotvární) kočka slaništní a margay, patrně již vymizel ocelot velký a jaguár (Panthera onca), není jisté, zda se ještě vyskytuje jaguarundi; z psotvárných vymizel pes hřivnatý, potvrzena již není ani vydra obrovská, žije zde mýval jižní a na ostrovech u jihovýchodního pobřeží tuleni. Dále zde žije kapybara, paka nížinná, nutrie (Myocastor coypus), vačice bělobřichá a vačice čtyřoká, mravenečník čtyřprstý (vymizel mravenečník velký), pásovci devítipásý , sedmipásý a šestipásý, z myšovitých křeček Azarův, z jelenovitých axis indický a mazama šedohnědý, z letounů upír obecný.[19]
Z ptactva zde žije ibis běločelý, albatros královský, albatros šelfový, volavka bílá vč. poddruhu v. b. americká, plameňák chilský, z kachen husička vdovka, labuť černokrká a pižmovka americká; ze sokolů jsou to čimango žlutavý, čimango šedonohý, karančo jižní, ostříž aplomado, poštolka pestrá a sokolík kropenatý, z jestřábovitých káně černohrdlá, káně bělohrdlá a káně pestrá; dále tu žije nandu pampový, sýček králičí, papoušci, kolibříci atd. Z pěvců např. drozdec bělobrvý, lesňáček oranžovoprsý, strnadovití, tangara, tyran bentevi, vlhovcovití a mnozí další.[19]
Z plazů v Uruguay žijí ještěrky, želvy, hadi (anakonda žlutá, hroznýš královský aj.) a na horním toku řeky Uruguay kajman šíronosý.[19][18]
Politika
[editovat | editovat zdroj]
První uruguayská ústava byla přijata 18. července 1830 a silně se orientovala podle španělské ústavy. K první revizi původní ústavy došlo v roce 1918 v souvislosti s Batlleho reformami. Reformy ústavy následovaly v letech 1934, 1942, 1951, 1967 a 1997. K nejvýraznějším změnám došlo v ústavě z roku 1951, kdy byla v zemi zavedena kolektivní forma vlády a systém rotačního prezidentství podle švýcarského vzoru. V roce 1967 se země vrátila k prezidentskému systému. V současné době je:
- výkonná moc svěřena prezidentovi volenému na pět let, který je současně předsedou vlády i hlavou státu;
- zákonodárná moc vykonávána dvoukomorovým parlamentem (Asamblea General) složeným ze 30členného senátu (Cámara de Senadores) a 99členné sněmovny reprezentantů (Cámara de Representantes); volby jsou všeobecné a přímé; volební mandát je na pět let.
Soudní moc spočívá v rukou Nejvyššího soudu, jehož soudci jsou jmenováni parlamentem na 10 let. Nejvyšší soud plní úlohu ústavního soudu a zároveň je poslední odvolací instancí místních soudů.
Uruguayská ústava umožňuje občanům, aby rušili právní předpisy nebo měnili ústavu iniciativou, která může vyvrcholit celostátním referendem. Během posledních 15 let byla tato metoda použita několikrát: k potvrzení zákona o vzdání se stíhání členů armády, kteří porušovali lidská práva během vojenského režimu (1973–1985), k zastavení privatizace podniků veřejných služeb, k ochraně příjmů důchodců, na ochranu vodních zdrojů.
Uruguay neužívá trest smrti. V roce 2025 se Uruguay stal vůbec první latinskoamerickou zemí, která na základě schváleného zákona legalizovala eutanazii (v některých jiných zemích v regionu eutanazii dříve legalizovala soudní rozhodnutí). V zemi je rovněž legální užívání marihuany pro rekreační účely a povoleny jsou rovněž sňatky osob stejného pohlaví.[20]
Administrativní dělení
[editovat | editovat zdroj]Uruguay je rozdělena do 19 historicky vzniklých departementů (španělsky departamentos, jednotné číslo departamento), které však vzhledem k centralistickému státu mají jen poměrně málo pravomocí. V čele departementů stojí Intendente Municipal volený z parlamentů jednotlivých departementů (junta departamental).
.png)
| Departement | Hlavní město | Departement | Hlavní město | |
|---|---|---|---|---|
| Artigas | Artigas | Paysandú | Paysandú | |
| Canelones | Canelones | Río Negro | Fray Bentos | |
| Cerro Largo | Melo | Rivera | Rivera | |
| Colonia | Colonia del Sacramento | Rocha | Rocha | |
| Durazno | Durazno | Salto | Salto | |
| Flores | Trinidad | San José | San José de Mayo | |
| Florida | Florida | Soriano | Mercedes | |
| Lavalleja | Minas | Tacuarembó | Tacuarembó | |
| Maldonado | Maldonado | Treinta y Tres | Treinta y Tres | |
| Montevideo | Montevideo |
Ekonomika
[editovat | editovat zdroj]Jedná se o jeden z nejvyspělejších států Jižní Ameriky. Je to politicky vyrovnaná země, z čehož ekonomika hlavně těží. Uruguay má druhý nejvyšší hrubý domácí produkt (v paritě kupní síly) na hlavu, třetí nejvyšší index lidského rozvoje a druhou nejnižší příjmovou nerovnost v Jižní Americe.[21]
Přesto se na počátku 21. století hospodářství země otřáslo v základech. Uruguay zaznamenala mezi lety 1999 a 2002 velkou hospodářskou a finanční krizi, která byla převážně odrazem problémů Argentiny. Ekonomika poklesla o 11 % a nezaměstnanost dosáhla 21 %. Navzdory závažnosti problémů zůstaly finanční ukazatele stabilnější než u sousedů, zejména díky solidní pověsti mezi investory a ratingu státních dluhopisů, jenž je druhý nejlepší v Jižní Americe. V období 2004-2008 již ekonomika znovu rostla v průměru o 6,7 %. Míra chudoby se snížila z 33 % v roce 2002 na 21,7 % v červenci 2008, zatímco extrémní chudoba klesla z 3,3 % na 1,7 %. Jedním z realizovaných poučení z krize byla snaha snížit závislost uruguayské ekonomiky na argentinské a brazilské.
Nejdůležitějším průmyslem je potravinářský a textilní. V intenzivním zemědělství je zastoupeno stále ještě pastevectví, které má na území Uruguaye dlouhou tradici. Pěstují se veškeré světové plodiny. Důležitý je přístav Montevideo, z kterého plynou do státní pokladny významné finanční prostředky. Cestovní ruch je rozvinutý a velkou měrou se podílí na celkovém HDP země.
Státní dluh činí 70 procenta HDP (ke konci roku 2024).[22] Nejvíce vývozu z Uruguaye míří do Číny, Brazílie a Argentiny. Tyto tři státy dominují i v dovozech.[23] Většinu vývozu tvoří potraviny, zejména hovězí maso, sojové boby a nápojové koncentráty. Významný je také export celulózy.
Dne 11. prosince 2013 Uruguay jako první země na světě legalizovala pěstování, užívání i prodej konopí.[24]
Téměř 95 % elektrické energie v Uruguayi pochází z obnovitelných zdrojů energie, většinou z vodních elektráren a větrných parků.[25]
Proslulé jsou rovněž výsledky v elektronizaci státní správy a života vůbec. V roce 2009 se Uruguay například stala první zemí na světě, která poskytla každému žáku základní školy přenosný osobní počítač.[26]
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]| Rok | Obyv. | ±% p.a. |
|---|---|---|
| 1852 | 131 969 | — |
| 1860 | 223 238 | +6,79 % |
| 1908 | 1 042 686 | +3,26 % |
| 1963 | 2 634 555 | +1,7 % |
| 1975 | 2 828 544 | +0,59 % |
| 1985 | 3 008 649 | +0,62 % |
| 1996 | 3 258 203 | +0,73 % |
| 2004 | 3 341 417 | +0,32 % |
| 2011 | 3 412 636 | +0,3 % |
| 2023 | 3 499 451 | +0,21 % |
| Zdroj: Instituto Nacional de Estadística[27] | ||
Etnické skupiny v Uruguayi (sčítání lidu 2023)[28]
Podle výsledků sčítání lidu z roku 2023 žilo v Uruguayi 3 499 451 obyvatel, přičemž průměrný meziroční růst obyvatelstva od sčítání lidu v roce 2011 činil 1 ‰. Nízká míra růstu mezi sčítáními lidu zaznamenaná v období 1996–2004 (3,2 ‰) je ještě nižší než míra 6,4 ‰ zaznamenaná mezi sčítáními lidu v letech 1985–1996. Tento pokles odpovídá postupnému snižování porodnosti a změnám v migraci. [209]
Složení a struktura uruguayské populace ji odlišuje od zbytku Latinské Ameriky. Uruguay předstihla ostatní latinskoamerické země v demografické transformaci nejméně o 30 let, přičemž většina z nich zahájila tento proces v průběhu 50. a 60. let. Odhaduje se, že v roce 1900 měly uruguayské ženy v průměru 6 dětí, v roce 1950 se tento počet snížil na 3 a v roce 2013 na 1,86 (podle INE), což je již pod hranicí generační obnovy. Zároveň se země vyznačuje nejvyšší mírou dlouhověkosti v Latinské Americe, kde v roce 2008 tvořili lidé ve věku 60 let a více 17,7 % populace. Změny v porodnosti jsou také způsobeny výrazným zvýšením průměrné délky života, která činí 76,9 let (73,2 let u mužů, 80,2 u žen). V roce 2024 byl medián věku obyvatelstva 36,5 let.[29] V roce 2024 bylo 18,9 % obyvatelstva mladších 15 let, zatímco podíl osob starších 64 let činil 15,7 % obyvatelstva.[29]
V roce 2023 žilo 96 procent obyvatel Uruguaye ve městech.[30] Z toho více než 40 procent v hlavním městě Montevideo (téměř 1,5 milionu). V Montevideu a jižní polovině země žije dokonce kolem 75 procent celkové populace.
Etnicky se populace skládá z potomků evropských přistěhovalců (88 procent), mestiků (8 procent) a potomků afrických otroků (4 procenta), kteří podle různých zdrojů pocházeli převážně z území dnešní Angoly[31] nebo z bantuských oblastí východní a střední Afriky a Senegalu, Guineje, Gambie, Sierra Leone a dnešní Ghany.[32]
Uruguajci jsou převážně evropského původu, přičemž 86,0 % obyvatelstva se v sčítání lidu v roce 2023 identifikovalo jako „bílí“ ,[33] což představuje pokles z 87,7 % ve sčítání lidu v roce 2011.[34] Většina Uruguajců evropského původu jsou potomci přistěhovalců ze Španělska z 19. a 20. století[35] a v menší míře z Německa, Itálie, Francie a Británie.[36] Dřívější osadníci migrovali z Argentiny.[36] Lidé afrického původu tvoří asi pět procent z celkového počtu obyvatel.[36] Existují také významné komunity Japonců.[37] Celkově je etnické složení podobné sousedním argentinským provinciím i jižní Brazílii.[38]
Evropští přistěhovalci pocházeli ze Španělska a z velké části také z Itálie, dále také z Chorvatska a německy mluvících zemí. Domorodé obyvatelstvo mluvící guaransky (Charrúas, Guanaes, Yaros, Chanaes), které žilo jako lovci a sběrači, bylo od poloviny 18. století během několika desetiletí vyhubeno.[39]
Náboženství
[editovat | editovat zdroj]Křesťanství je dominantním náboženstvím v Uruguayi, přičemž nejrozšířenější denominací je římský katolicismus. Nicméně podle údajů z roku 2024 je 53 % uruguayské populace bez vyznání,[5] politologové považují Uruguay za nejsekulárnější zemi Ameriky.[40] Celkem 34 % populace se hlásí ke katolicismu, 5,5 % jsou evangelikálové, 1,2 % vyznávají afroamerická náboženství jako je umbanda a pod., 0,8 % jsou mormoni.
Země nemá žádné státní náboženství, protože církev a stát jsou oficiálně odděleny ústavou z roku 1918.[41] Avšak sekularizační opatření byla zavedena již v 70. letech 19. století.[42]
V posledních dvou desetiletích[kdy?] ze země odešlo okolo 500 000 Uruguayců, a to hlavně do Argentiny, Španělska a Spojených států.
Kvůli poměrně malé míře porodnosti (15,1 ‰), vysoké délce života (průměr 76,4 let) a emigrantům (0,32 emigrantů na 1000 obyvatel) uruguayská společnost rychle stárne. Přírůstek obyvatelstva je ročně 0,24 % (odhad z roku 2011). Téměř čtvrtině populace je méně než 15 let a asi sedmina je ve věku 60 a více let.
Jazyk
[editovat | editovat zdroj]Úředním jazykem je španělština. Ovšem jelikož byly původními kolonizátory Portugalci, je rovněž významně rozšířena směs portugalštiny a španělštiny, tzv. portuñolština. Zhruba pro 450 000 Uruguayců je portuñolština mateřským jazykem nebo druhým jazykem.[43]
Kultura
[editovat | editovat zdroj]Uruguayská kultura je převážně evropská.[36] Tradice gaučů je důležitým prvkem umění a folklóru jak v Uruguayi, tak v Argentině.[36]
Umění
[editovat | editovat zdroj]Spisovatel Juan Carlos Onetti získal v roce 1980, jakožto první Uruguayec v historii, neprestižnější literární ocenění španělskojazyčného světa, Cervantesovu cenu. V roce 2018 tutéž cenu získala básnířka Ida Vitaleová.[44] Byla představitelkou tzv. Generace roku 45, podobně jako třeba básník Mario Benedetti. Autor fantastických povídek Horacio Quiroga ovlivnil budoucí magický realismus. Klasikem moderní uruguayské poezie je Delmira Agustiniová či Juana de Ibarbourou. Levicovou esejistikou se chtěl prosadit Eduardo Galeano (zejm. Otevřené žíly Latinské Ameriky).[45]
Hudební skladatel Jorge Drexler se roku 2004 stal prvním Uruguaycem, který získal Oscara, a to za píseň „Al otro lado del rio“ k filmu Diarios de motocicleta (Motocyklové deníky).[46] Jako zpěvačka i herečka telenovel se proslavila Natalia Oreiro. Podařilo se to i herečce Bárbaře Mori, většinou v mexických produkcích.
Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO bylo zapsáno historické centrum města Colonia del Sacramento a industriální komplex zpracovny masa ve městě Fray Bentos.
Kuchyně
[editovat | editovat zdroj]
Uruguayská kuchyně vychází převážně z evropské kuchyně. Většina uruguayských pokrmů pochází ze Španělska, Francie, Itálie a Brazílie, což je výsledek imigrace způsobené minulými válkami v Evropě. Je velmi podobná argentinské kuchyni, ale nebyla tolik ovlivněna kuchyní místních indiánských kmenů. Na denní jídlo se střídá maso, těstoviny všech druhů, rýže, sladké dezerty a další pokrmy, přičemž hlavním jídlem je maso.
Mezi typická jídla patří: „asado uruguayo“ (velký gril nebo barbecue se všemi druhy masa), pečené jehněčí, chivito (sendvič s tenkým grilovaným hovězím masem, salátem, rajčaty, smaženým vejcem, šunkou, olivami a dalšími přísadami, podávaný s hranolky), milanesa (druh smaženého hovězího masa v trojobalu), tortellini, špagety, noky, ravioly, rýže a zelenina.
Jednou z nejčastěji konzumovaných pomazánek v Uruguayi je dulce de leche (karamelová pochoutka z Latinské Ameriky připravovaná pomalým zahříváním cukru a mléka). Nejtypičtější sladkostí je afajor, což je malý dortík plněný právě dulce de leche a pokrytý čokoládou nebo pusinkou. Mezi další typické dezerty patří pastafrola (druh dortu plněného kdoulovým želé) a chajá (meringue, piškotový dort, šlehačka a ovoce, obvykle se přidávají broskve a jahody). Maté, povzbuzující nápoj vyráběný z lístků cesmíny paraguayské, je nejtypičtějším nápojem v Uruguayi. Dále se pije např. víno, clerico (nápoj z vína a ovocné šťávy) nebo caña, alkoholický nápoj z cukrové třtiny.
Sport
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1924 se Uruguay účastní olympijských her. Jediné dvě zlaté vybojovali fotbalisté (viz níže). Podařilo se však získat dvě medaile stříbrné, a to na olympijských hrách v Londýně roku 1948 veslaři Eduardo Rissovi a na olympiádě v Sydney roku 2000 dráhovému cyklistovi Miltonu Wynantsovi v bodovacím závodě. Dvě bronzové medaile získal uruguayský basketbalový tým mužů (1952, 1956), tři bronzové medaile získali veslaři a jednu boxer Washington Rodríguez.[47]
Fotbal
[editovat | editovat zdroj]
Hlavním sportem v Uruguayi je kopaná. Velký moderní fotbalový stadion je v každém větším uruguayském městě. Jen v hlavním městě Montevideu působí tři světoznámé fotbalové kluby Nacional, Peňarol a Cerro. Klub, který byl již třikrát vítězem Uruguayské národní fotbalové ligy Danubio F.C., hraje na stadionu pro 20 000 diváků, který slouží dostihovému sportu v Montevideu.
Reprezentační fotbalové národní mužstvo Uruguaye je dvojnásobným mistrem světa (1930 a 1950), dvojnásobným olympijským vítězem (1924, 1928) a třikrát získala Uruguay na světových fotbalových šampionátech bramborovou medaili (čtvrté místo – účast v semifinále v letech 1954, 1970 a 2010). Z hráčů se proslavili Héctor Scarone, Pedro Petrone, Emilio Recoba, Pedro Cea, Paolo Dorado, Santos Iriarte, Héctor Castro, José Andrade, Victor Rodríguez Andrade, Obdulio Varela, Juan Carlos a Matias Gonzálezové, Juan Alberto Schiaffino, Pablo Forlán, Pedro Rocha, brankář Ladislao Mazurkiewicz (na mistrovství světa v Anglii v roce 1966, kde vUruguay došla až do čtvrtfinále, kde byla vyřazena pozdějším finalistou Německou spolkovou republikou), Enzo Francescoli a Álvaro Recoba. Ze současných hráčů na fotbalovém mistrovství světa v Jihoafrické republice (léto 2010) lze jmenovat Diego Forlána, Diego Lugána, Luise Suaréze a Edinsona Cavaniho Gómeze, kteří zazářili i na mistrovství Jižní Ameriky 2011 v Argentině, kde na cestě do vítězného finále vyřadili i domácí mužstvo. Uruguay je též několikanásobným vítězem Jihoamerického Poháru a současným mistrem Jižní Ameriky.
Na Copa América od roku 1916 zvítězila uruguayská fotbalová reprezentace již patnáctkrát (Argentina 14×), 6× získala stříbrnou medaili a 9× bronzovou. V Uruguayi se konalo zatím jediné, zato první fotbalové mistrovství světa v roce 1930, jehož se zúčastnilo třináct zemí ve čtyřech skupinách. Ve finále , které se konalo na Centenario Estadio v Montevideu téměř před 100 000 diváky, tým porazil Argentinu 4 : 2 a stal se jako tehdy úřadující dvojnásobní olympijský vítěz i prvními mistry světa v kopané. Velké ambice měla Uruguay i na mistrovství světa 2014 v Brazílii po postupu ze základní skupiny, ale vypadla hned ve čtvrtfinále. Podobně Uruguay neuspěla ani při obhajobě titulu na Copa America 2015 v Chile, kdy byla domácími (pozdějším vítězem) vyřazena ve čtvrtfinále.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑
španělská výslovnost
- ↑ španělsky República Oriental del Uruguay
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Uruguay na anglické Wikipedii.
- ↑ Report for Selected Countries and Subjects: April 2024 [online]. International Monetary Fund. Dostupné online.
- ↑ http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/adresar_diplomatickych_misi/cizi_urady_pro_cr/uruguay_velvyslanectvi_uruguayske.html
- ↑ Uruguay : a country study. The Library of Congress. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-02-02. (anglicky)
- ↑ 2.1.5 - Ascendencia étnico-racial, por categoría, según departamento - Censo 2023. Instituto Nacional de Estadística [online]. [cit. 2025-10-31]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ a b Wayback Machine. www.latinobarometro.org [online]. [cit. 2025-10-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-09-05.
- ↑ Hace 13.000 años cazadores-recolectores exploraron y colonizaron planicie del río Cuareim [online]. [cit. 2021-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 March 2014. (španělsky)
- ↑ ¿Por qué ya no hay indígenas en Uruguay? [online]. [cit. 2025-01-11]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ JACOB, Raúl; WEINSTEIN, Martin. Uruguay: A Country Study. Redakce Rex A. Hudson. 2nd. vyd. Washington DC: Federal Research Division, Library of Congress Country Studies, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2011. ISBN 978-0-8444-0737-1. Kapitola Modern Uruguay, 1875–1903: Militarism 1875–90, s. 17–19.
- ↑ FACAL SANTIAGO, Silvia. Recorriendo el largo camino de la integración: los judíos alemanes en Uruguay. [s.l.]: Amérique Latine Histoire et Mémoire. Les Cahiers ALHIM., 21 September 2007. Dostupné online.
- ↑ BARREIRO, Julio. El sistema de partidos políticos en Uruguay [online]. 1993. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne Feb 7, 2025. (španělsky)
- ↑ Back to Democracy in Uruguay. Washington Post. 2023-12-27. Dostupné online [cit. 2024-05-05]. ISSN 0190-8286. (anglicky)
- ↑ PASTOR, José Manuel Azcona. Possible Paradises: Basque Emigration to Latin America.. Reno, Nevada: University of Nevada Press, 2004. Dostupné online. ISBN 9780874174441. S. 232.
- ↑ Inmigrantes | 1811-2011 [online]. [cit. 2025-01-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 July 2024. (španělsky)
- ↑ URUGUAY A HAVEN FOR REFUGEE SUMS; Gold Flows to 'Switzerland of Americas' Since Korean War – Foreign Trade Booms. The New York Times. 1951-01-03, s. 75. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 August 2017. ISSN 0362-4331. (anglicky)
- ↑ Divoká Uruguay [film]. Uruguay, 2020. Režie Guillermo Kloetzer. ČT2 13. 12. 2021 09.25 hod. a 17. 12. 2021 11.45 hod. TV přírodovědný dokument; v orig. Wild Uruguay.
- ↑ a b c d Uruguay. [s.l.]: Central Intelligence Agency Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DINERSTEIN, Eric; OLSON, David; JOSHI, Anup. An Ecoregion-Based Approach to Protecting Half the Terrestrial Realm. BioScience. 2017-06, roč. 67, čís. 6, s. 534–545. Dostupné online [cit. 2025-11-03]. ISSN 0006-3568. doi:10.1093/biosci/bix014. PMID 28608869. (anglicky)
- ↑ a b Plant and animal life. In: Encyclopaedia Britannica [online]. Sep 06, 2007 [cit. 13. 12. 2021]. Dostupné z: https://www.britannica.com/place/Uruguay
- ↑ a b c d Uruguay. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2021 [cit. 13. 12. 2021]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/checklist/id207/pos300,100/
- ↑ ČTK. Uruguay jako první země v Latinské Americe zákonem legalizovala eutanazii. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2025-10-16]. Dostupné online.
- ↑ photos.state.gov [online]. [cit. 2018-12-06]. Dostupné online.
- ↑ Uruguay. www.businessinfo.cz [online]. CzechTrade • Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) • Zastupitelský úřad České republiky, 2025-05-20 [cit. 2025-11-04]. Dostupné online.
- ↑ Uruguay: Zahraniční obchod a investice. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-06]. Dostupné online.
- ↑ Uruguay votes to legalise marijuana. BBC News. 2013-12-11. Dostupné online [cit. 2018-12-06]. (anglicky)
- ↑ WATTS, Jonathan. Uruguay makes dramatic shift to nearly 95% electricity from clean energy. The Guardian. 2015-12-03. Dostupné online [cit. 2018-12-06]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
- ↑ Uruguay becomes first nation to provide a laptop for every primary school student. Engadget [online]. [cit. 2018-12-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Población estimada, crecimiento intercensal y estructura por sexo y edad de Uruguay [online]. [cit. 2024-12-12]. Dostupné online.
- ↑ Ascendencia étnico-racial principal, por categoría, según departamento - Censo 2023 [online]. Instituto Nacional de Estadística [cit. 2025-09-16]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ a b Uruguay. [s.l.]: Central Intelligence Agency Dostupné online. (anglicky)
- ↑ World Bank Open Data. World Bank Open Data [online]. [cit. 2025-11-03]. Dostupné online.
- ↑ Artikel, Berichte, Stories aus Uruguay. www.carilat.de [online]. [cit. 2025-11-03]. Dostupné online.
- ↑ Was ist Candombe?. www.candombe.com [online]. [cit. 2025-11-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-20.
- ↑ Ascendencia étnico-racial principal, por categoría, según departamento - Censo 2023 [online]. Instituto Nacional de Estadística [cit. 2025-01-22]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ ATLAS SOCIODEMOGRÁFICO Y DE LA DEL URUGUAY [online]. [cit. 2025-01-22]. Dostupné online.
- ↑ Uruguay. U.S. Department of State [online]. [cit. 2025-11-03]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e Uruguay | History, Capital, Flag, Population, Map, Climate, & Facts | Britannica. www.britannica.com [online]. 2025-10-15 [cit. 2025-11-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ GENTA DORADO, Gustavo. La Colectividad Japonesa en Uruguay. Montevideo: Ediciones de la Crítica, March 1993. OCLC 30613716 S. 43–46. (španělsky)
- ↑ LINS, T. C.; VIEIRA, R. G.; ABREU, B. S.; GRATTAPAGLIA, D.; PEREIRA, R. W. Genetic composition of Brazilian population samples based on a set of twenty-eight ancestry informative SNPs. American Journal of Human Biology. March–April 2009, s. 187–192. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 October 2020. doi:10.1002/ajhb.20976. PMID 19639555. S2CID 205301927.
- ↑ CERVANTES, Biblioteca Virtual Miguel de. Diario histórico de la rebelión y guerra de los pueblos guaranís, situados en la costa oriental del río Uruguay, del año 1754. Biblioteca Virtual Miguel de Cervantes [online]. [cit. 2025-11-03]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ UMM | Latin American Area Studies - Countries. www.morris.umn.edu [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-02-14.
- ↑ Uruguay - RELIGION. countrystudies.us [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online.
- ↑ Registro de Estado Civil [online]. [cit. 2024-07-31]. Dostupné online.
- ↑ Rivera pedirá a la Unesco protección para el "portuñol". Diario EL PAIS Uruguay [online]. 15 julio 2015 [cit. 2018-12-07]. Dostupné online. (španělština)
- ↑ MANTILLA, Jesús Ruiz. Ida Vitale, premio Cervantes 2018. El País. 2018-11-15. Dostupné online [cit. 2018-12-06]. ISSN 1134-6582. (španělsky)
- ↑ DRAŽANOVÁ, Adéla. Kniha, kterou dal Chávez Obamovi, trhá rekordy internetového prodeje. iDNES.cz [online]. 2009-04-19 [cit. 2018-12-06]. Dostupné online.
- ↑ PIERRI, Raúl. Uruguayan Wins First Oscar Ever Awarded to a Song in Spanish | Inter Press Service. www.ipsnews.net [online]. Feb 28 2005 [cit. 2018-12-06]. Dostupné online.
- ↑ Uruguay (URU) [online]. Olympedia [cit. 2025-03-25]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ALFONSO, Silvio. Identidad y conflicto lingüístico: el caso de la postulación del portuñol como patrimonio inmaterial de la humanidad. Revista Digital de Políticas Lingüísticas [online]. Año 13, Volumen 13, noviembre 2020, s. 77–89. [Cit. 13. 12. 2021.] ISSN 1853-3256. Dostupné z: https://revistas.unc.edu.ar/index.php/RDPL/article/view/31544/32269
- ZOUREK, Michal. Sto let česko-uruguayských vztahů = Cien años de relaciones checo-uruguayas. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2021. 104, 111 s. ISBN 978-80-7465-482-4.
- ZOUREK, Michal. Uruguay. Praha: Libri, 2015. 110 s. Stručná historie států, sv. 90. ISBN 978-80-7277-543-9.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Uruguay na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Uruguay ve Wikislovníku- Sitio oficial de la República Oriental del Uruguay [oficiální stránky Uruguayské východní republiky] [online]. Dostupné online. (španělsky)
- CIA. Uruguay - The World Factbook [online]. Dostupné online. (anglicky)
- CzechTrade • Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) • Zastupitelský úřad České republiky. Uruguay (souhrnná teritoriální informace) [online]. Businessinfo.cz. Dostupné online.
- Uruguay [online]. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky)
- Human rights in Uruguay [online]. Amnesty International. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
Autoritní data  |
|
|---|