Noto

Noto ; Comune di Noto
	Katedrála San Nicolò di Mira
	; Znak
Poloha
Souřadnice	36°53′ s. š., 15°5′ v. d.
Nadmořská výška	152 m n. m.
Časové pásmo	UTC+01:00 (standardní čas); UTC+02:00 (letní čas)
Stát	Itálie
Autonomní region	Sicílie
Volné sdružení obcí	Siracusa
	Noto
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	550,86 km²
Počet obyvatel	24 412 (31. 12. 2023)
Hustota zalidnění	44 obyv./km²
Správa
Starosta	Corrado Figura
Oficiální web	www.comune.noto.sr.it
Telefonní předvolba	+ 931
PSČ	96017
Označení vozidel	SR
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Noto (Sicilisky: Nuotu, Latinsky: Neetum nebo Netum) je obec a město na jihovýchodě Sicílie, na území volného sdružení obcí Siracusa. Leží 32 km jihovýchodně od správního centra sdružení obcí Syrakus, na úpatí pohoří Iblei a dává jméno údolí, které je obklopuje (Val di Noto). V roce 2002 bylo Noto a jeho barokní stavby spolu s dalšími sedmi východosicilskými městy zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO.^[1]

Administrativní dělení

Město se skládá ze čtyř čtvrtí: Noto, Marina di Noto, Testa dell’Acqua

Historie

Staré město, Noto Antica, leží 8 km severně ve směru na Monte Alveria. V antice se nazývalo Netum a bylo městem původních obyvatel Sicílie Sikelů. Římané, dohodou z roku 263 př. n. l., ponechali město vládci Syrakus Hierovi II. O Notu se zmiňuje Cicero jako o foederala citilas ^[2] i Plinius starší jako o Latinae conditionis. ^[3] Podle legendy zde přistál Daidalos po svém letu přes Jónské moře a zastavil se zde i Héraklés po splnění svého sedmého úkolu.

Noto si dovolilo vzdorovat i dosazenému římskému guvernérovi Verresovi, jehož vláda ostatně přinesla Sicílii jen úpadek. V roce 886 bylo dobyto Araby, kteří je pozvedli na hlavní město jednoho ze tří okrsků do nichž byla Sicílie za jejich vlády rozdělena. Později se z něj stalo bohaté normanské město.

V 16. a 17. století se ve městě narodila řada pozoruhodných intelektuálních postav, např. vědec a historik Giovanni Aurispa, právníci Andrea Barbazio a Antonio Corsetto, nebo architekt Matteo Carnelivari: Král Ferdinand II. Aragonský nazval v roce 1503 Notu „město géniů“. V následujících letech expandovalo za své středověké hranice, byly postaveny nové budovy, kostely a kláštery. Vše však zničilo katastrofální zemětřesení 11. ledna 1693. Následkem zemětřesení se zhroutila i ekonomika města, která byla založena zejména na zemědělské produkci (víno, olej, obilí, rýže, bavlna) a proslulých rukodělných výrobcích.

Dnešní město bylo po zemětřesení vybudováno na levém břehu řeky Asinaro. Vynikajícím architektům té doby se podařilo učinit z města skvost barokní architektury. Jejich zásluhou bylo v roce 2002 Noto společně s dalšími sedmy městy jihovýchodní Sicílie zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO pod souhrnným názvem „Pozdně barokní města v údolí Val di Noto“. Většina budov byla postavena z měkkého tufového kamene, který ve sluneční záři dává městu typický medový odstín. Velkou ztrátu utrpělo sicilské baroko v roce 1996, když se náhle zřítila část katedrály.

Město ztratilo svůj statut hlavního města provincie v roce 1817. 16. května zde vypukla vzpoura proti vládnoucímu rodu Bourbonů a město otevřelo své brány vojsku Giuseppe Garibaldiho. O pět měsíců později, 21. října, bylo plebiscitem schváleno připojení k Piemontu.

V roce 1844 se Noto stalo sídlem biskupa, ale v roce 1866 výrazně utrpělo zrušením náboženských obcí, které byly hluboce spojeny se strukturou města a jeho budov.

Od fašistické diktatury Noto v červnu 1943 osvobodili Britové při operaci Husky, kterou řídil generál Bernard Montgomery. V roce 1946 se obyvatelé Nota v referendu vyslovili pro monarchii.

V blízkosti Nota byl vybudován astronomický radioteleskop o průměru 32 m, který je součástí Ústavu radioastronomie v Bologni.

Památky

Noto je známé architektonickými památkami z první poloviny 18. století, které jsou považovány za mistrovská díla sicilského baroka.

Paláce a další budovy

Palazzo Ducezio (vévodský palác), nynější radnice, navrhl architekt Vincenzo Sinatra. Uvnitř neoklasicistní fresky Antonia Mazzy.
Palazzo Astuto
Palazzo Villadorata (také Palazzo Nicolaci), na Via Nicolaci, postavil Francesco Paolo Labisi v roce 1733, nyní Městská knihovna.
Porta reale – městská brána
Fontana Ercole – barokní kašna se sochou Hérakla
Museo civico – městské muzeum, mj. sbírka moderního umění

Církevní stavby

Cattedrale San Nicolò di Mira, katedrála sv. Mikuláše z Myry, dokončena 1776).
'Kostel Santa Caterina.
Kostel San Corrado.
Kostel Collegio di San Carlo Borromeo.
Kostel Sacro Nome di Gesu.
Klášter Santa Chiara (1735), navrhl architekt Rosario Gagliardi. Má oválný půdorys, interier je rozdělen dvanácti sloupy. Je zde obraz „Madona s dítětem“ z 16. stol.
Kostel San Michele Arcangelo.
Kostel Santa Maria della Scala.
Kostel Santissimo Salvatore.
Kostel Santa Chiara, s nádhernou Madonou od Antonella Gagini.
Kostel San Francesco d'Assisi (Immacolata).
Kostel Spirito Santo.
Kostel Ecce Homo.
Kostel Santa Maria dell'Arco.
Kostel Anime Sante del Purgatorio ("Svatých duší v očistci").
Kostel Santa Maria della Rotonda.
Kostel Santissima Trinità.
Kostel San Carlo al Corso , architekt Rosario Gagliardi
Kostel Santa Maria del Carmelo.
Kostel San Pietro Martire.
Kostel San Michele Arcangelo.
Kostel San Domenico , 1737 navrhl architekt Rosario Gagliardi.
Kostel Sant'Antonio Abate.
Kostel Santa Caterina.
Kostel Crociferio di San Camillo.
Kostel Montevergine (San Girolamo).
Kostel Santissimo Salvatore.
Kostel San Andrea Apostolo.
Kostel San Pietro delle Rose (svatého Petra).
Kostel SS. Crocifisso.
Kostel Sant'Egidio Vescovo.
Kostel Santa Maria del Gesù.
Kostel Annunziata.
Kostel Santa Agata.

Archeologické památky

Většina byla zasypána troskami středověkého města. Výjimku tvoří tři komory vytesané ve skále. O jedné z nich je zmínka v knihovně, že patřila gymnasiu. Zbývající byly svatostánky hrdinů. Vykopávky odhalily čtyři hřbitovy z období Sikelů a jeden z období řeckého, přibližně z třetího a druhého století př. n. l. Byly objeveny rovněž katakomby z raně křesťanské doby a několik byzantských hrobek..

Přibližně 7 km jižně od města, na levém břehu řeky Tellaro stojí kamenný sloup cca 10 m vysoký o němž se traduje, že byl postaven na památku porážky athénského generála Nikiase. Hroby v okolí jsou nekropolí blízkého městečka Heloron.

Slavnosti

Velikonoce se slaví s procesím na Velký pátek.
V květnu se každoročně koná festival květin Infiorata.
V kostelech se slaví svátek patrona města, svatého Corrada praporečníka (Corrado gonfaloniere)